Welcome to Finland!
Tento příspěvek je výjimečný v tom, že nepřibližuje nějaký můj virtuální objev, ale několik prvních dní, jež jsem prožil na studijním výletě do Finska. Tímto se tedy omlouvám pravidelným čtenářům :-) a slibuju jim, že se zde podobné výlevy nebudou objevovat příliš často.
Cestovatel
Takové poskakování vlaku jsem ještě nezažil. Ne, že by mne úplně překvapilo, ale čekal jsem, že začne až v Polsku. Pak jsem pochopil, že šlo vlastně o jakousi předmluvu, sloužící snad k tomu, aby si prvocestující na této trase na tento specifický projev vlaku zvykli. Polský otec rodiny, spolucestující ve stejném kupé, jen pokrčil rameny a zasmál se jakoby na omluvu: “To víte, tohle k Polsku prostě patří”. Stejně jako smutné pohledy rodinky, když projížděli svým domovským městem Tychy, kam se budou muset z Katowic vrátit. Stejně jako louky a pole táhnoucí se donekonečna, malé vesničky, které nemají právo na svou zastávku a cihlové továrny, upomínající na minulost.
Warszawa Centralna je bludiště, vedoucí nešťastného cestovatele z jednoho temného koridoru do druhého. Bludiště, na jehož konci lze vystoupat do obří nádražní haly, odkud lze konečně vykročit do ulic východem strategicky umístěným tak, aby poutník vyšel přímo proti Stalinovu dárečku Polsku. V této budově se nachází leccos, mj. také Infocentrum, kde lze zdarma získat značně rozsáhlou a užitečnou mapu.
Že se blížím k muzeu Varšavského povstání jsem zjistil snadno. Potkával jsem celé rodiny, pochodující pod vlaječkami Armie Krajowej, polské podzemní organizace z doby druhé světové války. Někteří se dokonce ozdobili červenobílými páskami, z čehož šel, popravdě řečeno, trochu strach. Na mítě samém mi pak množství návštěvníků vyrazilo dech - ke vstupu se stála dlouhá, i když poměrně rychle se pohybující fronta, davy korzovaly také po muzejní zahradě, kde své stánky rozložily dětské organizace, mezi nimi také skauti (harceři). Brzy jsem pochopil proč - zrovna probíhaly oslavy výročí počátku Varšavského povstání a vstup byl zdarma. I pro mne. Expozice byla pozoruhodná, dýchající atmosférou oněch dob a statečných lidí, ale nejzajímavější bylo stejně pozorovat ostatní návštěvníky, kterak vysvětlují souvislosti svým dětem či živě diskutují před jednotlivými exponáty. Bylo vidět, že jde o stále silné téma, o němž se všichni učili ve škole a potřebují si ho čas od času připomenout.
Štěstí na spolucestující mě neopustilo. Na varšavském letišti si ke mně přisedl polský středoškolák z Litvy, lehce frustrovaný životem teenagera, jež shrnul slovy: “Small town, the same disco, the same girls…”. Vyprávěl taky o nelehkém životě Poláků v Litvě, svých cestách do Německa i jinam, a taky o tom, že na zbytek prázdnin zatím nemá žádný plán a asi se v onom zapadlém hnízdě unudí k smrti. Rozloučil jsem se s ním v Kaunasu, kde už čekal můj další spoj směr Riga.
Jen co trajekt vycouval z tallinského přístavu, bylo jasné, že na tomhle místě dlouho nevydržím. Seděl jsem na bedně se záchrannými vestami a pozoroval ostatní, jak tato místa kvapem opouštějí. I já jsem se nakonec přesunul na záď, nedaleko křesílek, z nichž ještě bylo možno pozorovat vzdalující se estonské pobřeží. Netrvalo dlouho a přitočil se ke mně kluk s šátkem na hlavě. Nejdřív jsem moc netušil, co po mně chce, ale pak z něj vylezlo, že ve mně rozpoznal spřáteleného baťůžkáře a přišel na kus řeči. Dozvěděl jsem se tak, že cestuje spolu se svou kamarádkou kolem Evropy stopem, a pak to má namířeno ke kamarádovi do Malajsie. Záhy se oba přesunuli ke mně na bednu a povídali jsme o všem možném, včetně receptu na švestkové knedlíky a podobně užitečných věcech. Po cestě mne docela překvapilo, že jsem nenašel místo, ze kterého by bylo možno vidět jak Finsko, tak Estonsko najednou, přitom byly podmínky myslím docela příznivé.
Helsinki mne přivítaly spoustou ostrůvků, na nichž se červenaly chaty a žlutě zářily soukromé pláže. Západní přístav, do něhož jsme pomalu vplouvali byl snad ještě větší, než ten na opačné straně zátoky, les jeřábů se táhl kolem pobřeží dodaleka. Po vylodění jsem se rozloučil s Rimvydasem a Kristinou, vyměnili jsme si adresy a na památku jsem dostal kousek klaipedského jantaru. Doufám, že je ještě někdy spatřím, vrátí-li se do Evropy.
Léta šedesátá a padesátá
Dopředu jsem věděl, že ve Finsku by s domluvou v angličtině neměl být velký problém. Proto jsem byl dost překvapen, když na mne řidič autobusu divně koukal, když jsem mu řekl, že chci “single ticket”. Nakonec jsme se však nějak domluvili, proto jsem se mohl posadit do poloprázdného prostoru a odložit batoh do přihrádky k tomu určené (hodně užitečná věc, doufám, že se časem dočkám něčeho podobného i v MHD u nás). Cesta ke kolejím trvala asi půl hodiny a zahrnovala přestup na nejrušnějším místě Helsinek - před Hlavním vlakovým nádražím. Najít koleje nebyl problém, stejně jako “pana domácího”, studenta, pro něhož zdejší sezení do pozdních večerních hodin bylo pravděpodobně brigádou. Obtížnější to bylo v případě mého pokoje, jenž mě hned překvapil svou velikostí - předpokládám, že na českých kolejích by v něm ubytovali studenty minimálně dva. Rychle jsem vybalil všechno nutné, poslal zprávu o šťastném příjezdu, otevřel všechno, co šlo (vedro v nevětraném pokoji bylo dosti nesnesitelné) a usínal.
Úkolem druhého dne bylo zařídit registraci u “Info desku” (a zamluvit si prohlídku Parlamentu) a vypůjčit si kolo (v Ecobike u přátelského opraváře, který mi o něm prozradil, že se ho snažil co nejvíc zošklivit, aby nevzbudilo pozornost zlodějů) a zařídit si jízdenku na MHD (která byla asi o 5 EUR dražší, než jsem předpokládal). To se podařilo, i když se jednalo asi o nejdražší den mého života. Navíc jsem navštívil věž olympijského stadionu, odkud je nádherný výhled na celé Helsinki, na kole objel půlku Helsinek, honosná předměstí tak odlišná od betonového Pihlajamaki a v Esplanadi pak vyslechl bluesovou kapelu s frontmanem, jež nápadně připomínal Strýčka Sama, jež zpíval za vytrvalého mrholení “Hey Joe” a další podobné hity.
Zmínit nutno také téměř dokonalou síť Helsinských cyklostezek, jež má jedinou nevýhodu, a to zřejmý nedostatek ukazatelů na rozcestích, resp. absenci významnějších cílů na nich. Proto se mi hned od začátku velmi hodila úžasná cyklistická mapa celého regionu kolem Helsinek, jež je k dispozici zdarma! Oficiálně se jmenuje Ulkoilu-kartta a pokud se sem někdy milí čtenáři dostanete, určitě si ji nezapomeňte v nějakém infocentru vyzvednout, protože je mnohem rozsáhlejší, než všechny ostatní turistické plánky.
Multicultural environment
Milý čtenáři/ko, vážím si toho, že jsi dočetl/a až sem, za odměnu Tě tu bude zítra či pozítří očekávat dalších několik řádků o tom, jak jsem se konečně dostal do té školy. Budu se těšit…
